Ukázka 4 - Růže pro Algernon

… 

„Ale ano, chci, Charlie. Aspoň tedy tvoji verzi pravdy. Chci vědět, jestli cítíš aspoň náznak vděku za všechno, co pro tebe druzí udělali - za schopnosti, které jsi získal, za věci, které ses naučil, až to, co jsi zažil. Anebo si snad myslíš, že ti bylo líp předtím? “ 

 „V jistých ohledech ano. “ 

Ohromilo ho to. 

„Za posledních pár měsíců jsem se toho opravdu dozvěděl hodně, “ pokračoval jsem. „Nejen o Charliem Gordonovi, taky o životě a o lidech, a přišel jsem na to, že v podstatě nikomu nezáleží na Charliem Gordonovi, na tom, jestli je idiot nebo génius. Tak co na tom sejde? “ 

 „Oho, “ zasmál se Nemur. „Hlavně že se polituješ sám. Co jsi čekal? Účelem pokusu bylo zvýšit tvoji inteligenci, ne tvoji oblíbenost. Na to, co se děje s tvojí osobností, nemáme žádný vliv – to ty sám ses z milého retardovaného mladíka vyvinul v arogantního, sobeckého a nespolečenského parchanta. “ 

 „Celá potíž, milý pane profesore, je v tom, že vy jste chtěl mít někoho, kdo by se stal inteligentnějším, ale přitom se nechal držet v kleci a předváděl se, jenom když vy potřebujete sklízet pocty, po kterých prahnete. Moje vada je v tom, že jsem živý člověk. “ 

 Vzekal se a bylo poznat, že neví, jestli má hádku ukončit, nebo se ještě jednou pokusit mě usadit. „Jsi neobjektivní - jako vždycky. Sám víš, že jsme se k tobě chovali dobře, že jsme pro tebe udělali první poslední. “ 

 „Udělali jste všechno - kromě toho, že byste mě brali jako člověka. Znovu a znovu jste se chvástal tím, že před experimentem jsem nebyl nikdo, a já vím, proč jste to dělal. Protože pokud jsem nebyl nikdo, pak vaší zásluhou jsem vlastně byl stvořen - a tím pádem jste vy můj pán a vládce. Leze vám na nervy, že vám ve dne v noci neprojevuju vděčnost. Tak abyste věděl, já jsem vděčný - věřte si tomu nebo ne. Ale to, co jste pro mě udělal - ať už je to jakkoli zázračné - , vám nedává právo nakládat se mnou jako s pokusným zvířetem. Ano, teď jsem myslící jedinec, ale tím jsem byl i jako Charlie, ještě než jsem vešel do té vaší laboratoře. Tváříte se ohromeně! Jistě, najednou objevujete myšlenku, že jsem byl vždycky lidský tvor, dokonce i předtím, a to musí narušit vaše přesvědčení, že každý, kdo má IQ pod sto, si ani nezaslouží pozornost. A když se na mě tak díváte, pane profesore, tak vidím, že vás trápí svědomí. “ 

(…) 

„Stal se z tebe cynik, “ řekl Nemur. „Nic jiného ti tahle šance nepřinesla. Genialita v tobě zničila víru ve svět i v ostatní lidi. “ 

 „To není tak docela pravda, “ namítl jsem mírně. „Ale poučil jsem se, že sama inteligence skoro nic neznamená. Tady na univerzitě se z inteligence, vzdělání a vědění staly úžasné modly. Já ale už vím, že jednu věc přehlížíte: inteligence a vzdělání, které nekultivuje lidský cit, nestojí za nic. (…) Když jsem byl retardovaný, měl jsem spoustu přátel. Teď nemám ani jednoho. Jistě, znám se se spoustou lidí. S velikou spoustou lidí. Ale nemám žádné skutečné přátele. Aspoň ne takové, jaké jsem míval v pekárně. Nemám na celém světě přítele, který by pro mě něco znamenal a pro kterého bych něco znamenal já. “